Začalo to asi ve dvanácti letech. Z ničeho nic jsem začala být neskutečně unavená a byla jsem ráda, když jsem po škole dojela domů, najedla se a padla do postele. Asi týden to fungovalo takto, nebyla jsem schopna nic dělat. Pamatuji si to dobře, protože mi kamarádka nevěřila, že jdu po škole spát a myslela si, že se vymlouvám. Snad se se mnou i přestala bavit :)
Přišla léta střídání období relativní "normy" a neskutečné únavy, slabosti. Prospala jsem velký kus svého mládí. Sport nepřicházel v úvahu. Snadno jsem přibírala, byla jsem se sebou nespokojená. Ráno jsem nemohla vstát, cítila jsem se, jakobych nespala. Ve škole jsem se po pár hodinách unavila. Soustředění bylo někdy s vypětím všech sil. Měla jsem pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout, že je v místnosti málo kyslíku. Větrala jsem za jakéhokoliv počasí a spolužáci mě museli v zimě nenávidět :) Cestou autobusem jsem se modlila, ať už jsem doma. Někdy jsem si myslela, že už tam vážně nedojdu. Rychle jsem si ohřála jídlo, snědla ho a usla. Vstát bylo problém. Byla jsem mimo, někdy mě bolela hlava. Nemohla jsem se rozhýbat. Šla jsem ven nebo se učila a mezi osmou a desátou šla zase spát. Lékařka mě chlácholila, že její manžel musí po obědě taky spát, že to tak někteří lidi prostě mají.
Když mi bylo 17 let rozhodla jsem se to začít řešit, protože už se to nedalo vydržet. Vzali mě na kompletní třídenní testy do nemocnice. Vyšetřili mě od hlavy až k patě. Závěr: Chronický únavový syndrom. "Musíte si zvyknout". "Někteří lidé jsou po obědě více unavení". "Únava je psychická". Tim to skončilo.
V lednu loňského roku mě začala svědit kůže na hlavě. Myslela jsem si, že mám snad vši. Drápala jsem se už i ve spaní. Vlasy ale byly čisté a přidalo se svědění v uších, očních víček a kůže všude po těle. Pak se připojilo bolení břicha, hlavně po obědě. Břicho bylo nafouklé, nemohla jsem se hýbat. Často to vypadalo tak, že jsem z oběda šla, někdy spíš utíkala rovnou na záchod. Vnitřnosti se mi svíraly a jídlo mnou jen proletělo. Měla jsem před maturou, musela jsem se učit a se soustředěním to nebyla žádná sláva. Nemyslelo mi to. Bylo mi mizerně a okolí se na mě začalo dívat jako na hypochondra, fňuknu.
V té době jsem začala chodit k novému obvodnímu lékaři. Ten mě poslal na alergologii a věci se konečně daly do pohybu. Moje hodnota gliadinu v krvi byla 15x vyšší, než je norma. Když jsem s tím přišla na gastro, objednat se na vyšetření, doktorka nechtěla věřit vlastním očím. Bylo jim jasné, že mám celiakii a test byl spíš jen formalita, pro jistotu. U obvodního lékaře jsem byla v únoru, potvrzenou diagnózu jsem měla tuším v dubnu/květnu. To mi bylo dvacet. Pokud věříme, že je to možné, trvalo osm let, než se přišlo na to, že jsem unavená kvůli tomu, co jím.
Když jsem se dozvěděla, že mám celiakii... byla jsem šťastná!!! Konečně jsem věděla, co mi je!
Jak jsem s tím naložila dál v dalším článku :)
Autor: * Hanka *
