Pokud máme podezření na nějaký druh přecitlivělosti na potraviny, měli bychom v první řadě navštívit svého praktického lékaře a podrobně ho o svých potížích informovat.
Předem si ujasníme odpovědi na důležité otázky:
- Na která jídla jsme zaznamenali nějakou nepříjemnou reakci?
- Jak se tato reakce projevila? Kolikrát se už projevila?
- Po jaké době od pozření dané potraviny se reakce projevila?
- Co jiného jsme ten den dělali nebo prožili? Byli jsme v okamžiku reakce oslabeni, například vlivem nemoci, těžké fyzické aktivity, stresu nebo třeba menstruace?
Stáhněte si pomůcku pro sledování jídelníčku a zdravotních potíží (tabulka v PDF k vytištění).
Po vyloučení chirurgického problému a infekce vás lékař odešle na alergologii nebo gastroenterologii.
Diagnóza na alergologii – potravinová alergie
Alergická nebo jiná přecitlivělost se může u člověka vytvořit prakticky na kteroukoli potravinu. Vystopovat viníka je často detektivní práce. Alergologické testy se nedají udělat na stovky potravin současně, proto je nutné okruh podezřelých potravin co nejvíce zúžit. Alergolog bude potřebovat co nejvíce upřesňujících informací – viz otázky výše.
Na vybrané podezřelé potraviny se provedou imunologické testy, a to buď na kůži (tzv. prick testy), nebo z krve. V nemocničním prostředí se také ve složitých případech provádějí časově náročné provokační testy, při nichž se podávají zvyšující se dávky alergenů, a pozoruje se reakce.
Další diagnostickou metodou jsou náplasťové kožní testy, které jsou vhodné zejména pro děti s atopickým ekzémem a jsou schopny odhalit i tzv. pozdní přecitlivělost na potravinové alergeny. Test trvá tři dny a kůže pod náplastmi obsahujícími vzorky alergenů se po 48 a 72 hodinách kontroluje.
Ani pozitivní výsledek kožních nebo krevních imunologických testů na nějaký alergen nemusí znamenat, že pacient bude na tento alergen skutečně reagovat. Tyto testy odhalují totiž pouze senzibilizaci imunitního systému, to znamená přítomnost protilátek v těle, která se však nemusí projevit.
Diagnóza na gastroenterologii – intolerance potravin, celiakie
Nejprůkaznější metodou, jak potvrdit většinu intolerancí, je biopsie tenkého střeva. Jedná se o téměř bezbolestné vyšetření, při kterém se do žaludku pacienta spustí hadička s kamerou a „kleštičkami“, kterými se odebere malý vzorek sliznice tenkého střeva. Laboratorní vyšetření tohoto vzorku pak ukáže, co ve střevě chybí či nadbývá.
Testovací dieta zejména pro nejmenší děti
U nejmenších dětí nejsou alergologické testy vždy vhodné – například z důvodu nízké průkaznosti nebo obtížné proveditelnosti. Přesto je rozumné snažit se zjistit, zda zdravotní problémy dítěte opravdu souvisejí se stravou a případně který alergen tyto projevy vyvolává. V tom nám mohou pomoci testovací diety spojené s vlastním pozorováním, odborně nazývané jako eliminačně expoziční test (EET).
Je možné je samozřejmě použít i u dospělého člověka, pokud lékařské vyšetření příčinu problémů neodhalilo.
Ostatní metody pro diagnózu potravinových intolerancí
Dechový vodíkový test: při poruše trávení některých cukrů se zvyšuje podíl vodíku ve vydechovaném vzduchu.
Krevní test neimunologický: používá se při podezření na intoleranci laktózy či fruktózy. Pacient zkonzumuje určité množství podezřelé potraviny a srovnává se úroveň glukózy v několika vzorcích krve, které jsou mu postupně odebírány; pokud krevní glukóza nestoupá, tělo nedokáže určité cukry štěpit.
Krevní test imunologický: stanovuje se hodnota IgG protilátek proti jednotlivým potravinám – např. při podezření na intoleranci lepku se z krve laboratorně zjišťuje množství protilátek proti tkáňové transglutamináze (tTG), což je enzym podílející se mimo jiné na zpracování lepku v tenkém střevě.
Test kyselosti stolice: používá se u malých dětí při podezření na intoleranci laktózy. Testuje se při něm zvýšená přítomnost kyseliny mléčné a některých mastných kyselin, které poukazují na kvasné procesy vyvolané nestrávenou laktózou.
Radiodiagnostika: zobrazovací metody se používají při vyšetření orgánů, k jejichž postižení mohlo dojít požíváním potraviny, kterou není naše tělo schopné snášet. Dle poškozeného orgánu se volí jedna z těchto metod: rentgen, ultrazvuk, magnetická rezonance či CT (počítačová tomografie).
